21. 8. 2007
Piknik dalšího dne pomalu končí. Ulice, náměstí, parky, nábřeží i domy se choulí pod teplou houní noční tmy. Jen tu a tam ještě některá okna pohnou víčky ospalých skel, aby se napilo pohádkového koktejlu slunce, který na stříbrných podnosech hvězd a měsíce, roznáší pozorný hostitel. A v jeho světle vidím, jak se ve snu usmíváš. Nikdy dřív jsem netušil jakou tajnou krásku v sobě skrýváš. Přišel jsem v noci, říkám ti holčičko, ale nevím, zda ti tak budu moci říkat ještě až se ráno vzbudíš.
Přijde večer, večer stejný jako dřív, skočíš tátovi na klín, otevřeš náruč a položíš mi ruku kolem krku. Ale ráno, ráno budeš příliš velká, abys to udělala znovu. Jsi obraz, který kouzlí čas a stejně jako on se mi měníš přímo před očima. Příliš malá, abys mohla řídit auto, ale už dost velká, abych tě uspával pohádkou. Je to tajemství, o němž jsem ti nikdy nevyprávěl. Tajemství cesty, jež každá část vede ze včerejška do zítřka. Není to cesta snadná, ale ty po ní půjdeš stále dál a necháš za sebou panenky, kočárky, medvídky, draky…i mě. Slibuji, že ti nikdy nebudu vyčítat, že svět je mnohem zajímavější než tvůj táta. Včera jsme byli na procházce, ty jsi se někam zadívala a najednou jsi se začala bát, že jsem se ti ztratil. A vidíš, možná už zítra se budu bát já, že se někam zadíváš a potom odejdeš s někým úplně jiným. Je to tak zvláštní, jak rosteš, přestáváš mít strach a já se začínám bát.
Věčný neomylný čas počítá své minuty. Oblaka úzkosti střeží své nejjasnější paprsky, když je zavolá blankytná obloha letního dne. Ne, nikdy jsem nevěřil, že budeš žít v domě svých hraček. Ale až vyrosteš z mého náručí a můj svět bude pro tebe příliš malý, nikdy nezapomenu, jak jsi vířila prach a roznášela panenky po celém domě. Nosila jsi s nimi i kus sebe. Prach se usadil, panenky uklidila máma, ale tvoje zář zůstane navždy v nás. Tak tady jsem a vyprávím ti zatím, co ty spíš, vlastně, protože spíš! Kdybys viděla moji tvář jistě by ses ptala na co myslím a já bych nedokázal říci ani slovo.
Dívám se na tebe a vidím spící krásu. Teď už se jen skloním, abych tě políbil. Nevzbudíš se, dobře to vím- vždyť podle pohádky jen krásný mladý princ může otevřít tvé oči. A já jsem jen otec budoucí ženy. Tak tedy spi. Kdoví možná už zítra se probudíš a budeš velkou slečnou a vůbec si neuvědomíš, že jsi se změnila uprostřed svého snu. Ale možná, že to poznáš na mně. Až jednou budu trochu jiný, trochu zamyšlenější, ale neskonale bohatý……….
„DNES V NOCI JSEM VIDĚL PRINCEZNU A CÍTÍM SE JAKO KRÁL!!!“
